Byly to zvlastni volby, tak jako byla tehdy zvlastni nase demokracie. Prvni volby po zazitku valky a nemecke okupace a posledni pred novym, vice nez ctyricetiletym preryvem. Pozdejsi generace o nich nemaji jasnou predstavu. Kdo je zazili, znaji fakta, ale mnohdy si je vykladaji se zaujatosti podobnou te, se niz se setkavame u soucasniku realneho socialismu. Zde i tam zretelna snaha najit omluvu za chovani budici rozpaky. S touto zaujatosti se vysledky tehdejsich voleb (37,9% hlasu pro komunisty celostatne, na Slovensku 30%, v ceskych zemich pres 40%, v samotnych "kralovskych" Cechach pres 42%) casto vysvetluji predurcenim vnejsimi silami, proti nimz volic nic nezmohl. Bylo tomu tak?

Vnejsi sily tu byly a leccos predurcily. Jejich zdroj vsak nebyl zcela vnejsi, jak se nekdy soudi. Prisne vzato, "o nas bez nas" se rozhodovalo, jen pokud slo o demarkacni caru okupacnich zon vitezne koalice. I to bylo zavazne: kdyby Prahu osvobodil misto Koneva Patton, mohlo se zmenit politicke klima v zapadni casti republiky. Jednani o tom dalsim, nemene zavaznem, se vsak ucastnili dlouho pred koncem valky i predstavitele naseho nekomunistickeho tabora. Uz pri moskevskych rozhovorech v prosinci 1943 doslo k osudnym chybam.

K tem nejtezsim patrilo omezeni poctu stran. Pravime vyslovne "omezeni", protoze zakaz urcitych stran, pozadovany komunisty pod zaminkou, ze kolaborovaly s nacisty, by sam o sobe nemel takovy dosah, kdyby bylo mozno vytvaret strany nove. Podobne mrzacila nasi demokracii dohoda, ze vsechny existujici strany se budou podilet na vlade. Nasadila Narodni fronte krunyr a znemoznila opozici. Jaroslav Stransky, ucastnik jednani, pak v exilu napsal, ze po ustupcich v Moskve privezli predstavitele zahranicneho odboje narodu hotovou komunistickou revoluci.

Mnohe vyhybky, urcujici smer naseho povalecneho vyvoje, byly tedy nastaveny uz v zime 1943. Ale ne vsechny. V letech nasledujicich pristoupili ti, kdo meli byt strazci nasi demokracie, bez jakehokoli natlaku zvenci na dalsi omezeni. Napriklad na zakaz kandidovani stran po celem uzemi statu. Volic smel hlasovat v ceskych zemich jen pro strany ceske, na Slovensku jen pro slovenske. Pod maskou problematickeho federalismu se tu opet ustupovalo komunistum, protoze to znamenalo samostatnou existenci Komunisticke strany Slovenska s narokem na kreslo mistopredsedy vlady a na ministerske resorty navic vedle tech, ktere mely pripadnout KSC. Nektera osudna omezeni ani nevysla od komunistu, zejmena doporuceni Edvarda Benese, respektovane nekomunistickymi stranami, aby nas pomer k Sovetskemu svazu nebyl predmetem volebni kampane.

To ovsem agitaci nekomunistickych stran ochromilo, a nejen proto, ze KSC se doporucenim neridila. Zavaznejsi bylo, ze si daly vyrazit z ruky hlavni zbran. Ukazat na spravne misto, ktere v ceskem a slovenskem politickem zivote patrilo Sovetskemu svazu na jedne a KSC a KSS na druhe strane, melo byt pateri nekomunisticke argumentace. Mohla uspet, kdyby dokazala oddelit jedno od druheho, protoze veskera sila a nadeje komunistu se tehdy zakladala na rovnitku a splynuti sympatii k SSSR - v ceskem a slovenskem podvedomi k Rusum jako slovanskym spojencum - a podpory programu komunistu.

Demaskovat tento trik, ukazat na absurdnost tvrzeni, ze vitezstvi Rusu dokazuje platnost nazoru a cilu KSC, nebylo nemozne. Prosovetske, tj. proruske sympatie byly velmi zive, ale povest komunistu jako neodpovednych demagogu, kterou ziskali za prvni republiky, trvala. Nekomunisticke strany vsak toho neumely vyuzit.

Ze nepochopily, oc jde, prozrazoval duraz jejich tisku na to, ze volby nemaji byt plebiscitem o jedine zasadni otazce. Tvrdily, ze z nich ma vyjit vlada, ktera bude sledovat politiku kompromisu podle podpory, jiz se dostane stranam jako predstavitelkam zajmovych skupin. Z hlediska demokraticke teorie se tomu za normalnich podminek nedalo nic vytknout. Podminky u nas vsak nebyly normalni. Po vsem tom ovlivnovani a omezovani byly volby de facto plebiscitem. Kladla se v nich nepsana a nevyslovovana otazka: "Chcete, nebo nechcete, aby se v Ceskoslovensku zridil politicko-ekonomicky system podle sovetskeho vzoru za diktatury komunisticke strany?" Pochopit je takto, a podle toho jednat, to byla jedina moznost, jak zachranit jejich smysl. V praxi to znamenalo podporit ty strany, ktere staly nejdale od KSC.

Odpovednost za sklicujici vysledky nelze ovsem pripisovat pouze politikum. V radach volicu vladlo tehdy velike zmateni. Avsak nic z toho, co vedeni nekomunistickych stran podnikla, toto zmateni nemirnilo, naopak je zvysovalo. Z techto kruhu jsme po roce 1948 slychali, ze i kdyby volby dopadly jinak, nebyly by nas zachranily pred osudem Polska a Madarska, kde v prvnich povalecnych volbach nedosahli komuniste ani dvaceti procent. Tedy opet teze o vnejsich neodolatelnych silach. Nelze ji uprit jistou presvedcivost, zejmena v ocich naroda, ktery zazil Mnichov a protektorat. Presto neplati zcela.

Na jare 1946 nestal na nasi pude jediny cizi vojak. Zvratit volebni vysledky nepriznive komunistum vpadem Rude armady bylo temer nemyslitelne. Takovy zakrok by vzbudil nesrovnatelne vetsi pozdvizeni nez intervence v srpnu 1968 - a i ta prisla Sovety draho. Je pravdepodobne, ze Moskva by se byla s porazkou KSC ve volbach smirila. Pro podobne situace mela ostatne vzorove reseni - finlandizaci.

Protoze volby dopadly - zejmena v ceskych zemich - tak, jak dopadly, jsou tyto uvahy pouhou teorii. Stalin postrehl, ze tento komunisticky rezim je spolehlivejsi nez lecktery jiny a ze mu zjedna vliv na rozvinuty prumyslovy stat s velikym hospodarskym potencialem. Pevne tedy sevrel dlan, do ktere mu obratna politika KSC a ji umerne neobratna politika ostatnich politickych stran tuto zemi vlozila.

Pro ta oklesteni a dobrovolne i nedobrovolne zabrany nelze priznat volbam 1946 opravdu svobodny charakter. Ale jako ukazatel politicke vule naseho volicstva - tato role se jim presto vseobecne prisuzovala - prokazaly tehdejsi spolecnosti tu nejhorsi moznou sluzbu: pod zdanim, ze byly svobodne, ac nebyly, legitimovaly komunistickou totalitu. Coz nebylo jejich cilem.

Prof. Zdenek Suda - V letech 45-48 patril k mlade generaci, ktera kritizovala naivitu tehdejsich nekomunistickych politiku. V tomto duchu psala take Skutecnost, exilovy casopis na pocatku padesatych let, jehoz byl spoluzakladatelem (viz rozhovor se Zd. Sudou na toto tema v tomto cisle). Redakcni okruh Skutecnosti pozdeji z velke casti presel do Radia Svobodna Evropa, jehoz spolupracovnikem je prof. Suda dodnes.